Reklama
 
Blog | Hana Burianová

Romské a české děti, je v nich vůbec nějaký rozdíl?

"Nečum teplouši, nebo ti rozbiju hubu!" ozvalo se přes celý vagon ranní, jako obvykle narvané tramvaje číslo 24. Zrovna jsem byla v novém čísle Respektu, začtená do článku o možné výměně skandálistů ve straně ODS, ale i přesto si zmíněná věta získala mou pozornost.

Než jsem se stačila otočit směrem, ze kterého se ke mně věta přinesla, padlo několik dalších peprných slov, které i pro mě jsou dost často na veřejnosti velké tabu. O to více mě udivilo, že veškerá slova, za které by se nemuseli stydět ani naší představitelé a političtí činitelé ve svých projevech poslední doby, pocházelo z úst asi tříčlenné tlupy, přibližně desetiletých chlapců. Na první pohled to byli jedni z největších frajerů pod sluncem a budoucí vládci světa. Opodál stál klučina, pravděpodobně Rom, také okolo deseti let, a ve tváři mu byl lehko čitelný výraz, ignorujte mě, nejsem tady, jen se chce v klidu dostat do školy.

Tento malý klučina byl terčem veškerého útoku. Stál schoulený, téměř neviditelně opírající se o dveře, připravený k okamžitému úprku po jejich otevření. Chlapci se na něm vesele dále vozili se slovy: „Tak co ty looseře, máš růžovou košilku?“ Poté jeden z nich řekl něco na svého spoluspiklence, který jen odvětil: „Ty vole, ty seš snad taky homouš, ne?“ Už jsem jich měla vážně plné zuby. Pronesla jsem na jejich účet jen: „Mohli byste se zklidnit?“ Jejich odpověď byla k mému zděšení: „Drž hubu lesbo.“

Musím přiznat, že na takovéto situace nejsem moc zvyklá. Proto jsem byla vděčná jednomu pánu středního věku, který jich měl už také plné zuby, a dost drsně po nich vyjel. Vystoupila jsem z tramvaje na stejné zastávce jako ten malý klučina. On se na mě otočil a řekl mi: „Děkuji Vám paní. Jste hodná.“

Reklama

Vzpomněla jsem si na reportáž v televizních novinách včera večer, kterou jsem poslouchala na půl ucha, týkající se výchovy romských dětí. Jen jsem zachytila, že problém jejich výchovy plyne z podstaty romské rodiny. Dětem je dovoleno činit si co chtějí, bez jakékoliv zpětné reakce jejich rodičů. Pokud to aplikuji na situaci v tramvaji, přišlo mi, že u rodin všech čtyř chlapců je situace opačná. Každé dítě bere své rodiče za svůj vzor. A je jedno, jestli to dítě je z rodiny české nebo romské. Téměř dennodenně slyším a čtu různé plány, jak nejlépe začlenit romské spoluobčany do společnosti, ale nikde se neřeší, jak přijmout malé, hulvátské, sprosté české frajírky, kteří si na těch slabších jen vybíjí svou agresi. Možná by stálo za to vychovávat spíše rodiče.

Problém je samozřejmě i ve školách. Už v době, kdy jsem byla já na základní škole, byly zde konflikty mezi českými a romskými dětmi. Pamatuji si na situaci, kdy spolužák slovně zaútočil na jednoho chlapce z druhé třídy (Rom), ale než stačil větu doříci, ihned inkasoval od učitelky pěkných pár facek. Od té doby už nikdy nic neřekl. Doma se neodvážil ani slůvkem zmínit, že dostal ve škole facku. Mají vůbec učitelé v dnešní době nějakou možnost děti vychovávat i po lidské stránce? Podle mě nemají. Ihned naběhnou rodiče dětí, že učitel řekl toto, že učitel udělal toto.

Ještě štěstí, že stále existují rodiče, kteří vedou své děti k základním lidským kvalitám a jsou jim jako ten nejlepší vzor. Ale přeci jen, může být dítě vychováno jak nejlépe je možno, stačí pár „špatných“ kamarádů a výchova je v …

Osobně si myslím, že není moc velký rozdíl mezi českými a romskými dětmi. Děti jsou jen děti, ale je velký rozdíl v lidech, které budoucnost našeho národa vychovávají.