Při každodenním cestování vlakem, jsem se ještě donedávna snažila co nejvíce distancovat od okolí. Sluchátka do uší, kniha do ruky, nevidět, neslyšet kolem. Poslední dobou ale měním názor. Začalo to občasným zapomínáním sluchátek na stolku v obýváku a to vám potom už nic jiného nezbude, než tedy přetrpět občasné žvásty, které se vám chtě nechtě do těch uší dostanou.
Čím dál tím víc mě ale ty žvásty začínají bavit. Proto ve chvíli, kdy si ke mně přisedly dvě mladé slečny přibližné v mém věku se slovy :“No chápeš to? Já mu vařím peru občas uklidím a on mě stejně nechá že prej sem blbá“ ihned jsem nastražila obě dvě uši a těšila se co bude následovat.
Nezklamaly…. Konverzace se vedla v duchu tupého přítele, který neví o co přichází, výprodejů v obchodě, špatného výběru velikosti bot, které ale slečna i nadále bude nosit, jelikož jsou v módě a chlapi na ně letí (pozn. – od kdy proboha chlapi letí na boty????) až k politice. Ohledně politiky padla pro mě památná věta „Hele, jsem dneska slyšela, že prej budou volby, nevíš o tom něco?“.
Ale zlatý hřeb cesty mě teprve čekal…. Ve chvíli, kdy slečny vyprázdnily své zásoby konverzačních témat, jedna vzala do ruky nejčtenější bulvární deník v zemi a druhá dosti známý čtrnáctideník (možná měsíčník) pro slečny její nátury. Konverzační téma se hned našlo. Kdo s kým, podívej co má na sobě, atd atd atd. Debata již pro mě přestala být zajímavá. V tu chvíli si ale slečna položila časopis na kolena a já uviděla tvář Vladimíra Höniga. V tu chvíli málem urazila té druhé slečně rameno se slovy “ Podívej ten je krásnej! A ty rty, ty by líbaly. A určitě má svaly, to já poznám na obličeji.“ Neudržela jsem se smíchu. Ještě štěstí, že jsem v ruce měla noviny a můj výbuch smíchu byl tím pádem pravděpodobně přičítán článku z oddílu ekonomika.
Debata se přehoupla na téma – kdo je ten fešák. Následně se začalo řešit co prodává, proč tam je. Bohužel jsem nestihla přečíst heslo, ale i tak očividně dle řečí těch slečen je pan Hönig vysportovaný manažer mezinárodní firmy, který je velmi pohledný a hlavně (což zdůraznily asi 5x) určitě krásně líbá. Poté do jejich oka asi padl název Zemanovci, jelikož jedna z nich pronesla „Co tam dělá Zeman? On ještě žije?“ V tu chvíli jsem jen těžce polkla, abych udržela smích… Velice mě mrzelo, že jsem musela svou cestu v jejich společnosti ukončit, následující konverzace byla určitě velice poučná a především zábavná….
Ve chvíli, kdy jsem vystupovala z vlaku a metr přede mnou se zjevil Zemanův obličej v nadživotní velikosti, jsem se už jen pousmála, ohlídla do kupé na slečny, které házely rukama i nohama nad neskutečným krasavcem, a v hlavě mi zůstala myšlenka, že pokud těmto slečnám někdo poradí kam jít k volbám, a že ten krasavec tam bude, mají Zemanovci dva další hlasy….